Encyklopedie-vina.estranky.cz - Vše co jste chtěli vědět o ví

Historie vinohradnictví a vinařství na našem území

V době svého největšího rozmachu zaujímala Říše římská značnou část Evropy. Římská kultura, jejíž je součástí i pěstování révy, výroba vína a samozřejmě i jeho konzumace, se na naše území dostávala díky obchodníkům a římským vojskům.

V 1.století našeho letopočtu probíhala střední Evropou hranice zvaná limes romanus, která se táhla podél Rýna a Dunaje.

Kolem této hranice vyrostl pás vojenských táborů, jako byly například Castra Regina (Řezno), Castra Batava (Pasov), Luriacum (Linec), Vindobona (Vídeň), Carnuntum (u soutoku Dunaje a Moravy) a Aquincum (Budapešť). Za pásmem hranice byly umístěny méně početné jednotky v pevnůstkách propojených sítí cest. Na našem území se nacházelo několik desítek takových táborů, přičemž nejsevernějším z nich byl před několika lety objeven na předměstí Olomouce. Snaha Římanů o podmanění celé střední Evropy za vlády Augusta a Marca Aurelia pravděpodobně vedla k dočasnému připojení jihu Moravy k Říši římské.

Na celém našem území jsou časté nálezy antických mincí z doby římské, což jen dokládá čilý obchodní styk. Kromě těchto mincí nacházejí archeologové i srpovité nože, které svým tvarem nápadně připomínají nože vinohradnické. Nejstarší byl nalezen ve dvacátých letech minulého století u Pasohlávek pod Pálavou. I když se takové nože podle archeologů používaly hlavně k opracování dřeva, není vyloučeno, že sloužily také k řezu révy vinné. Rozhodně není pochyb, že Římané na našem území víno hojně konzumovali, a tak je pravděpodobné, že zde mohli révu rovněž pěstovat.

S větší jistotou můžeme tvrdit, že ke značnému rozšíření vinic na našem území došlo v období Velkomoravské říše, tedy během 9. a 10. století našeho letopočtu. S Velkomoravskou říší jsou spjaty rovněž počátky českého vinařství.

Podle pověsti byl první historicky známý přemyslovský kníže Bořivoj v roce 875 (někdy je uváděno datum 892) u příležitosti oslav narození svého syna Spytihněva obdarován moravským knížetem Svatoplukem sudem skvělého moravské vína. Bořivojova žena Ludmila prý víno okusila a nadchla se bohulibým mokem natolik, že začala pěstování révy vinné podporovat.

Na vinici, udájně založené mezi obcemi Nedomice a Dřísy u Mělníka, byl prý zasvěcen do tajů výroby vína také její vnuk svatý Vaclav. Z této a podobných pověstí vznikla v Čechách svatováclavská vinařská tradice a v pozdějších staletích byl svatý Václav českými vinaři uctíván jako "Supremus magister vinearum (nejvyšší perkmistr vinic).

Významnou roli v šíření vinařství v raném středověku u nás hrály klášterní komunity. byli to paradoxně ti, kteří se rozhodli pro mnišský život v klášterech, kdo zakládali vinice, pěstovali révu vinnou a vyráběli víno.

V klášteře va Břevnově, který byl spoluzaložen a vysvěcen pražským biskupem svatým Vojtěchem, pěstovali benediktinští mniši révu vinnou a vyrýběli víno od roku 933. Nejstarší dochovaný záznam o českých vinicích je z roku 1057, kdy kníže Spytihněv II. věnoval vinice poblíž Litoměřic tamnějšímu kapitulnímu kostelu.

První písemná zmínka o vinicích na Moravě je z roku 1101 a nachází se v zakládací listině dalšího benediktinského kláštera v Třebíči, který byl obdarován několika vinicemi.

Podle dalších zpráv podpořili rozvoj vinohradnictví na Moravě roku 1202 cisterciáci z kláštera ve Velehradě u Uherského Hradiště zakládáním vinic ve Skoršicích u Hustopečí. V roce 1220 jim patřily Přítluky s vinicemi a roku 1227 Kobylí s vinicemi. Rozvoj moravského vinařství ve středověku dokládá i nejstarší text viničního řádu a horenského práva z roku 1281, vztahující se na církevní majetky v okolí Kroměříže.

Mnišské komunity v Čechách přirozeně nezůstávaly pozadu za svými moravskými protějšky. Kupříkladu významná česká vinařská obec Velké Žernoseky byla od roku 1251 obhospodařována cisterciáckým klášterem v Altzelu u Míšně, kterému byla prodána. Mniši zde založili rozsáhlé vinice a tesali skalní sklepy. Vyrobené víno odsud vyváželi po Labi na sever Německa.

Během celého 13.století se zásluhou klášterů hromadně zakládaly souvislé celky vinic. Na nich byly vysazeny odrůdy révy vinné z Francie a Německa a upůatněny i tamní způsoby pěstování révy. Ucelené výsadby na svazích se daly lépe ochránit proti zlovůli lidí i před zvěří. Lépe se dal kontrolovat i pěstitelský stav vinic. V raném středověku obliba vína rostla a réva vinná se začala objevovat i v okolí panských sídel a především měst.

Dolnorakouské Falkenštejnské horenské právo a viniční řád se roku 1309 staly vzorem pro úpravu právních vztahů ve vinohradnictví a vinařství pro mnohé obce na jižní Moravě. Rakouský Falkenštejn nedaleko Mikulova byl zároveň nejvyšším odvolacím místem v rozepřích o vinice pro obce, které měly horenské právo falkenštejnské.

Již na přelomu 13. a 14.století si naši předkové byli nuceni chránit domácí trh před zahraniční konkurencí. Pro brněnské měšťany, kteří vlastnili vinice nejen v okolí Brna, ale i v Židlochovicích, Hustopečích, Mikulově a ve Znojmě, byla rakouská vína velkou konkurencí. Proto si roku 1325 na králi Janu Lucemburském vyžádali ustanovení, že od sklizně hroznů až do Velikonoc se smějí v Brně šenkovat jen vína měšťanů brněnských.

V roce 1355 bylo vinařství natolik rozšířené, že moravský markrabě Jan Jindřich vydal vzorový viniční řád pro Moravu a městská rada v Brně vydala nařízení o povinném zápisu vinic měšťanů do berních knih, aby z vinic mohly být vybírány městské dávky. Kdo měl vinice zapsané v berních knihách, mohl do Brna dovážet víno z venkova bez dalšího zdanění.

Rozkvět našeho vinařství nastal v průběhu 14.století za vlády císaře Karla IV., který dal do Čech přivézt révu z Burgundska a Porýní. V jeho době byla některá města, především Praha a Brno, v oblasti obchodování s vínem na vysoké evropské úrovni.

Císař Karel nejen podporoval rozvoj vinohradnictví, ale dal mu i právní rámec ve formě královského mandátu roku 1358. V něm nařizoval zakládání vinic na vhodných místech. Současně zřídil úřad perkmistra hor viničních, a to nejen v Praze a Litoměřicích, ale i v dalších městech. Nařízení osvobozovalo majitele nově založené vinice od všech daní a dávek po dobu dvanácti let, stanovilo i velikost vinice a trest tomu, kdy by chtěl vinici škodit.

Karel vydal i právo viničné, kterým byl vinařství chráněno. Toto rozhodnutí zahrnovalo také ochranu před dovozem cizích vín v období od sv.Havla (16.10) do sv.Jiří (24.4). V této době se smělo šenkovat jen víno české. To vedlo později k mylnému přesvědčení, že česká vína se mohou pít jen mladá. Do dneška se z těchto nařízení dochoval zvyk zavírání hory v době před sklizní, kdy byla viniční hora uzavřena a nikdo do ní nesměl vstoupit. Dalším císařovým činem na podporu výroby a prodeje víno bylo roku 1375 povolení městu Znojmu vyvážet znojemská vína do Čech, Slezka a Branibor.

Zákaz nalévání zahraničních vín v Brně se znelíbil i samotným obyvatelům města, a proto moravský markrabě Jošt vydal roku 1393 městské radě v Brně povolení ke zřízení vlastního šenku, v němž by se směla v době zákazu šenkování zahraničních vín nalévat vína vlašká (Malvaz, Romanie, Rivoli), jakož i některá vína rakouská a uherská. Tím si občané sami ovlivňovali konkurenci.

V Karlových šlépějích kráčel také jeho nejstarší syn Václav IV. Z nejstaršího dochovaného urbáře (lichtenštejnského) z roku 1414 je zřejmý nárůst ploch vinic na Moravě v průběhu celého 14. století. Zasloužili se o to především měšťané, kteří měli potřebné prostředky pro nákladné investice do zakládání vinic na svazích. Výroba vína stoupala a zahraniční vína na našem trhu byla konkurencí pro domácí víno. Vinaři se bránili požadováním zákazu dovozu cizích vín v zimním období a současně se snažili svá vína vyvážet do zemí severněji položených. Výjimku ze zákazu dovozu tvořila sladká vína z jihu Evropy.

Na počátku 15. století v období husitských válek došlo ke zničení mnoha vinic, k obléhání i vypálení některých vinařských měst a utlumení obchodu s vínem. Situace se zlepšila v 2.polovině 15.století za vlády "husitského krále" Jiřího z Poděbrad a jeho nástupce Vladislava Jagellonského, kdy naše vinařství dosáhlo svého vrcholu.

Král Vladislav II. Jagellonský následoval příklad markraběte moravského Jana Jindřicha a v roce 1497 vydal nařízení o povinném zapsání všech vinic do gruntovních knih perkmistrovskcý podle jednotlivých viničních hor. Kdo nedal vinici zapsat, nesměl víno v Praze prodávat. Zároveň se jedná o první nařízení o kontrole jakosti vína degustací zveřejněné v Evropě.

Patnácté století se vyznačovalo vzestupem ploch vinic na českém i moravském venkově. Vinice kolem měst zakládali rovněž méně majetní měšťané. Narůstaly ovšem i případy špatného zacházení s vínem a jeho falšování. Král byl nucen zakročit, aby chránil zdravotní nazávadnost vína. Objevily se také nepořádky v zápisech rychle se množících vinic do viničních gruntovních knih. Králi tím unikal důchod z vinic, a proto vyžadoval přesnější formu zápisů. Důsledkem byly podrobněji propracované viniční řády. Roku 1515 byl vydán nový podrobný viniční řád pro Prahu, jenž řešil základní vztahy mezi nákladníky (majiteli) vinic, vinaři (odbornými předními dělníky, kteří organizovali viniční práce a najímali dělníky) a viniční čaládkou (nádeníky).

O konkurenceschopnostmi moravských vín svědčí požadavek rakouských vinařů vznesený roku 1539 na českého krále a římského císaře Ferdinanda I., aby zakázal  vývoz moravského vína do Rakouska. Pro Moravany však byl obranou proti velké konkurenci rakouských a uherských vín dovážených na Moravu. Konkurenční spor rakouskýcha moravských vinařů vyvrcholi roku 1575, kdy moravský sněm musel pohrozit rakouským vinařům nejen zákazem dovozu rakouského vína na Moravu, ale i zákazem transportu rakouských vín přes její území, pokud budou bránit vývozu moravského vína do Rakouska.

Za Ferdinandova panování vydal roku 1558  pražský učitel Jan Had první česky psaný odborný spis o pěstování révy a výrobě vína pod názvem "Vinice v jakém položení býti má a jakým způsobem člověk má ji dělati, aby toho hojný oužitek mohl míti", v němž jsou krásnou starou češtinou popsány nejen tehdy pěstované odrůdy révy vinné, ale i provádění viničních prací v té době. Později byl tento spis v Míšni přeložen do němčiny.

V průběhu 16.století rozloha vinic v Čechách i na Moravě kulminovala. Podle dobových zpráv obhospodařovali moravští vinaři okolo 20 000 hektarů vinic, zatímco v Čechách byla jejich výměra menší, snad kolem 3 500 hektarů. V některých letech byla nadprodukce vína tak velká, že se nedalo umístnit na domácích trzích, a tak výrobci vína hledali odbyt v zahraničí. Rentabilita městských vinic se rychle snižovala, zejména v Praze, kam se snažili dovážel vína nejen domácí, ale i cizí výrobci. Mnohonásobně stouply prodeje vinic nejen v Praze, ale také na Litoměřicku. Obdělávání vinic se zhoršovalo a úrody klesaly.

V dobách vlády uměnímilovného Rudolfa II. docházelo k postupnému úpadku našeho vinařství, který vyvrcholil v období třicetileté války. Přesto se dá předpokládat, že v období jeho vlády se plocha vinic v Čechách pohybovala mezi 3500 - 4000 hektary.

Rozvoj vinařství na Moravě v druhé polovině 16. století ovlinili noví přistěhovalci ze západní Evropy. Takzvaní habáni, toufaři neboli novokřtěnci, tedy příslušníci radikální reformační církve anabaptistů. Zakládali vinice, hloubili sklepy, nechávali se zjednat ze vinaře a zaváděli také nové způsoby pěstování révy, nové odrůdy a u nás do té doby neznámé způsoby ošetřování vína. V té době se plocha moravských vinic odhaduje okolo 17 000 hektarů.

Stejně jako mnozí panovníci před ním musel Rudolf II. řešit nepořádky v placení zemní daně z vinic a jejich nedostatečnou registraci. Místo ve víně žádal placení daně v penězích. V Praze v té době vrcholil vývoj tamního vinařství a zrychloval se prodej vinic. Proto roku 1590 vydal Rudolf velmi podrobnou "Instrukci o vinařství" o 36 článcích, která řeší tehdejší problémy ve vinařství - především dovoz cizích vín - a varuje před pančováním českých vín s víny cizími.

Neutěšená situace měla i své světlejší stránky. Stoupal vývoz českého a moravského vína. Kupříkladu litoměřické celní rejstříky z roku 1595 ukazují na vzestupnou tendeci vývozu českého vína do sousedního Saska. Příčina rostoucího vývozu tkvěla v opakovaném zákazu Rudolfa II. dovážet vína z Litoměřic, Mělníka a Loun do Prahy, kde byla nadprodukce vína. V roce 1600 také stoupla obliba moravského vína v Polsku. Na krakovském trhu bylo v témže roce prodáno 864,5 vědra moravského vína a o devět let později v roce 1609 již 1431 věder.

Zhoršující se situace ve vinařství se projevila především v hlavním městě království. Vlivem nedostatečného ošetřování pražských vinic zde klesaly výnosy hroznů. Pokles znamenal i zhoršení mzdových podmínek pražských viničních dělníků což roku 1619 vyvolalo první stávku.

Hlavní úpadek městského vinařství nastal v období třicetileté války, tedy v letech 1618 - 1648. Mnoho vinic bylo zničeno či opuštěno, četná města vypálena a počet obyvatel se tak značně snížil. Došlo k velkému vysthování celých rodin, z nichž mnohé byly vlastníky vinohradů. Po mnoha vinicích zbyla jen místní jména připomínající někdejší vinařskou tradici. Jen v samotné Praze bývalo před třicetiletou válkou přes 700 hektarů vinic. Na jejich místech se začaly pěstovat jiné plodiny nebo byly změněny na ovocné sady.

Berní rula z roku 1654 obsahující soupis obcí a pozemků uvádí, že v Čechách bylo před třicetiletou válkou 3336 hektarů rustikálních vinic. Po válce bylo v severočeském kraji 11 % vinic pustých a to zejména v okolí měst.

Po odeznění třicetileté války nastal opět rozmach vinařství na Moravě. Sto let po jejím konci, roku 1748, byly viniční plochy do značné míry obnoveny. V té době je vedeno 16616 hektarů vinic a jejich plocha nadále narůstala.

Dalším projevem konkurenceschopnosti moravských vín bylo roku 1763 vznesení požadavku rakouských vinařů na císařovnu Marii Terezii, aby omezila plochy vinic na Moravě, neboť jim moravská vína silně konkurují.

Rakouských císař a český král Josef II. zrušil v roce 1783 všechny viniční řády a působnost místních horenských soudů na Moravě. Současně vydal úřední viniční řád pro Moravu. Císařský patent Josefa II. z roku 1784 povoloval každému prodávat potraviny a šenkovat víno a ovocný mošt, které sám vyrobí. Významný krok učinil v roce 1784 rovněž Řehoř Volný, který rozdělil moravská vína do jakostních tříd. Tím začaly být rozlišovány různé stupně kvality vín.

Válečné události a úbytek obyvatel v 17. a 18. stolení zanechaly své stopy i na českých a moravských vinicích. Měšťané tratili zájem o obnovu vinic a věnovali se více obchody a řemeslům. V té době byla obnovována především plocha vinic na venkově. Nějvětší zásluhu na tom mělo chudší vekovské obyvatelstvo, kterému vinice poskytovaly vítaný zdroj dodatečných příjmů.

V průběhu 19. století přispěl k úpadku také rozvoj pivovarnictví, stoupající dovoz zahraničních vín a v neposlední řadě choroby révy vinné. Ve třicátých letech bylo na Moravě ještě 15000 hektarů vinic, ale jejich plocha nezadržitelně klesala. České vinice mizely daleko rychleji, zbylo zde asi jen kolem 2000 hektarů. Pro srovnání uveďme, že vinařská velmoc Franci měla v druhé polovině 19. století, ještě před vypuknutím velké pohromy způsobené révokazem, rozlohu vinic o velikosti téměř 2,5 milionu hektarů, tedy tisíckrát větší.

Zrušení roboty v roce 1848 a rozpad šlechtických dominií uvolnily pracovní síly v zemědělství. Začal se rozvíjet průmysl a spotřeba vína neustále klesala. Zemědělci ztráceli zájem o vinice a obrátili se k pěstování průmyslových plodin, hlavně cukrovky. Snaha o povznesení českého a moravského vinařství vedla k zakládání škor pro vyškolení zdatnějších odborníků v oblasti pěstování révy a výroby vína. Roku 1868 tak vznikla vinařská škola ve Znojmě. 1873 ve Valticích, 1882 v Mělníku, 1885 v Bzenci a roku 1882 v Mikulově.

Skutečná katastrofa pro celé evropské vinařství přišla po roce 1860. Od té doby byly vinice v Evropě doslova pleněny škůdcem náhodně dovezeným na amerických sazenicích okrasné révy. Phyloxéra neboli révokaz (Viteus vitifolii), mšice žijící na kořenech révy vinné, postupně ničil veškeré vinice osázené pravokořennou evropskou révou.

Révokaz byl na našem území objeven roku 1890 v Šatově, o desetiletí později v Dolních Dunajovicích, Perné, Čejkovicích a Hustopečích. Kromě révokazu se z Ameriky do Evropy dostaly houbové choroby oidium a peronospora, které napadají listy a hrozny. Ani chemické ošetření vinic proti révokazu nebylo dostatečně účinné. Nakonec bylo třeba obnovovat vinice štěpováním na americkou révu, která byla proti révokazu odolná. Od té doby se nesmí původní evropská pravokořenná réva vysazovat, ale štěpuje se na americké podnože.

K opětovnému povznesení vinařství přispělo roku 1906 založení prvního odborného vinařského časopisu pod názvem Vinařský obzor. Tento časopis je dokladem stále trvající tradice, neboť vychází až dodnes. Současně s vinařským časopisem vznikl i Zemský vinařský spolek pro markrabství moravské. O rok později, v roce 1907, byl vydán první vinařský zákon na našem území, platný pro země rakouské a "Koruny české".

První světová válka, která probíhala v teletch 1914-1918, dále uspíšila úpadek našeho vinohradnictví. V roce 1930 poklesla plocha moravských vinic na vůbec nejnižší hodnotu, rozloha čítala 3790 hektarů. O sedm let později všek byla již téměř dvojnásobná. Tato velikost se udržela až do roku 1960, kdy došlo k dalšímu oživení moravských vinic. Do roku 1985 dasáhly plochy kolem 15000 hektarů. Od konce šedesátých let až do roku 1984 se postupně zvětšovaly plochy vinic, na kterých hospodařila Jednotná zemědělská družstva. Na moravských vinicích se v té době dosahovalo průměrné sklizně 6000 až 7000 kilogramů hroznů z hektaru. Většina soukromých vinařů však dosahovala sklizní až dvojnásobných. Dramatický obrat nastal na počátku roku 1985, kdy udeřila tvrdá zima se silnými mrazy. Mnoho vinic pomrzlo a muselo být vyklučeno.

Úroveň našeho vinohradnictví snesla i v dobách socialistického hospodaření srovnání s ostatními evropskými vinařskými oblastmi. Avšak s jednou podstatnou výjimkou. V tehdejším Československu došlo k uniformitě vyráběných vín. Důvodem byla snaha o co největší sklizeň, často na úkor vyzrálostí hroznů.

Zpracovatelé sice vykupovali hrozny nejen podle množství, ale i podle přirozené cukernatosti, nicméně je zpracovávali společně, a to mnohdy i bez ohledu na odrůdu. Nadmíru se používalo i doslazování řepným cukrem. Naše kategorizace vín tehdy nerozlišovala mezi doslazovaným vínem a vínem z přirozeně vyzrálých hroznů. Odrůdy révy vinné byly považovány za důležitější než samotná jakost hroznů. Odrůdy byly děleny podle stanovených norem do jakostních skupina a podle nich se dělila také vína. Dlouhé období socialistického hospodářství bylo zvráceno až v listopadu 1989.

Zdroj: Nová encyklopedie českého a moravského vína, 1.díl, Vilém Kraus, Zuzana Foffová, Bohumil Vurm, Dáša Krausová; Praga Mystica 2005