Zeměpisný původ odrůd révy vinné
Réva vinná lesní (Vitis vinifera, L. ssp. silvestris, Gmel.) je poddruhem, jehož malá semena s krátkým nosíkem byla zjištěna v četných nálezech ve vrchních vrstvách třetihor v období pliocénu. Nálezy dokazují velký areál rozšíření. Od Portugalska podél břehů Středozemního a Černého moře až k moři Kaspickému a do Malé Asie.
Réva lesní se vyskytovala v Evropě dříve, nežli vznikly kulturní odrůdy révy vinné (Vitis vinifera, L. ssp. sativa, D. C.), a lze proto předpokládat vznik kulturních odrůd z révy lesní uvědomělou činností člověka. Nálezy semen kulturních odrůd révy vinné pocházejí z nejmladšího období čtvrtohor - z doby železné.
Réva lesní je na přirozených stanovištích při volném růstu rostlinou dvoudomou. Je však zajímavé, že ze semen révy lesní, z kontrolovaných exemplářů vyrůstajících daleko od porostů vinic, vznikají po výsevu do kulturního pěstebního prostředí i rostliny jednodomé s kvítky oboupohlavními, jaké má většina kulturních odrůd révy vinné. Hrozny exemplářů révy lesní jsou rozmanité co do velikosti, tvaru, barvy i chuti bobulí. Velká heterozygotnost révy lesní se stala základem pro vznik tisíců kulturních odrůd révy.
Podle teorie N. I. Vavilova je za nejstarší genové centrum kulturních odrůd révy vinné považován Kavkaz a přilehlé části Malé Asie. Odtud se prvotní odrůdy révy šířily do Asýrie, Egypta, na Krétu a do Řecka. Řekové je rozšiřovali do svých kolonií podél břehů Středozemního moře a přebírali je od nich Římané i obyvatelé Balkánu. Všude, kam se původní odrůdy révy dostaly, vznikaly samovolným křížením mezi sebou a spolu s místní révou lesní mnohé semenáče révy. Lidé z nich vybírali takové, které se jim zdály být výhodné pro jejich hospodářskou činnost a pro místní přírodní podmínky. Nové odrůdy vznikaly a dosud vznikají i jako nahodilé mutace odlišující se barvou bobulí a kvalitou obsahových látek od odrůdy původní.
Původní v přírodě vzniklé odrůdy se dělí podle místa vzniku a podle agrobiologických vlastností do geograficko-ekologických skupin (rodin).
Nejstarší je skupina černomořská (Proles pontice), zahrnující dvě podskupiny. Podskupinu gruzínských odrůd (Subproles georgice, Negr.) a podskupinu odrůd balkánských (Subproles balcanica, Negr.).
Gruzínské odrůdy vznikly na izolovaných a ekologicky vymezených stanovištích kavkazských údolí. Jsou to odrůdy s vyhraněnými vlastnostmi, vhodnými pro výrobu vín, která tiší žízeň. Tyto velmi pozdní moštové odrůdy se zvýšenou mrazuodolností dávají na teplých stanovištích velmi dobrá vína, která se vyznačují vyšším obsahem kyseliny vinné a současně dostatkem tříslovin, a to nejen ve vínech červených, ale také bílých. Taková vína ředěná vodou zahánějí dobře žízeň v parných letních dnech. V zimním období, kdy se v tamních oblastech pojídalo více skopového masa, bylo tříslovité víno vhodným doplňkem horké skopové kýty prosycené lojem. Člověk tedy vybíral z okolní přírody k obrazu svému, či spíše ke své potřebě to, co mu byla příroda schopna poskytnout. Výhradní pěstování moštových odrůd bylo v Gruzii současně určitou ochranou proti šíření islámu do země.
U nás je z gruzínských odrůd známá Rkaciteli, jejíž víno je vhodné pro výrobu šumivých vín. Pro bílá vína jsou nejrozšířenější odrůdy Colikouri, Cicka, Mcvane aj. Pro vína červená je nejznámější odrůda Saperavi nebo Alexandrouli, mající zvýšenou odolnost proti révokazu a poskytující surovinu pro velmi jakostní červené polosladké víno Chvančkara.
Podskupina balkánských odrůd není zdaleka tak homogenní jako podskupina předešlá. Většina odrůd je všestranně využitelných jak k jídlu, tak k výrobě vína. Jejich hrozny mají chutné středně velké i větší bobule a jsou využitelné také pro získávání běžných stolních vín. Patří sem odrůdy bulharské. Červená vína některých z nich se dovážejí i k nám, jako například Mavrud, Gamza (v Maďarsku pěstovaná pod názvem Kadarka), Široka melniška loza, Pamid (pro světle červené nebo růžové víno a současně i stolní hrozen). Pěstovala se jako réva pravokořenná na písčitých půdách (na jižním Slovensku pod názvem Slankamenka). Pro získávání bílých vín slouží odrůda Dimjat (Smederevka v Srbsku). Dále sem patří odrůdy rumunské jako Coarna alba, Grassa, Crimposie, Babeasca a odrůdy maďarské Furmint, Lipovina, Ezerjó a řada odrůd řeckých, albánských, chorvatských apod.
Skupina západní (Proles occidentalis) je pro výrobu vysoce jakostních vín nejdůležitější. Jsou to odrůdy, které vznikaly vzájemným křížením odrůd černomořských na území jižní a západní Evropy nebo jejich samovolným křížením s révou lesní. Bylo to opět náboženství, které tuto skupinu odrůd formovalo. V západní Evropě bylo víno využíváno k bohoslužebným účelům a k šíření vinic dávala do značné míry podněty církev. Člověk vybíral z přírody hlavně takové jedince, jejichž hrozny byly vhodné pro získávání jakostních vín, bohatých na příjemné, aromatické a extraktivní látky.
Patří sem některé odrůdy italské, francouzské, německé, rakouské. Podle současných genetických studií založených na analýze dědičné hmoty (DNK) se postupně daří rozkrývat původ jednotlivých odrůd této nejdůležitější skupiny, která je dnes hlavním zdrojem odrůdové náplně nejen našich vinic, ale většina těchto odrůd proslula po celém světě.
Na základě vynikajících prací Dr. Ferdinanda Regnera z Vyššího spolkového ústavu pro vinařství a ovocnářství v Klosterneuburgu (Rakousko) si můžeme vytvořit rámcovou představu o základních genetických pólech, které daly vzniknout současné odrůdové náplní severnějších vinařských oblastí Evropy, mezi něž se řadí také Česká republika.
Jeden genetický pól tvořila skupina odrůd francouzských, označovaných ve středověku společným názvem "frenč", protěžovaným císařem Karlem Velikým (768-814). Prapůvodní vznik těchto odrůd se odvozuje od révy lesní ekotypu Gmelin a z ní vzniklé odrůdy Tramín a od semenáčů Tramínu. Případně od odrůdy Cabernet Franc, která je též odvozena od révy lesní.
Druhým genetickým pólem jsou odrůdy zavlečené do Evropy Huny pod vedením Attily (413-453), z nichž se po celé střední a části východní Evropy nejvíce rozšířila odrůda Heunisch. Hunské odrůdy se shrnovaly pod pojmem "hunč".
Odrůdy "frenč" byly slabého vzrůstu, s nízkou plodností, a měly malé hrozny s malými bobulemi a s výrazně kořenitou chutí. Vína z nich připravovaná byla plná, aromatická a kořenitá. Odrůdy "hunč", s pravděpodobným původem v Přední Asii, byly bujného růstu s vysokou plodností, ale s vodnatým obsahem bobulí a dávaly vína lehká a kyselá.
Vzhledem k vysoké plodnosti a bujného růstu se odrůda Heunisch rozšířila tak výrazně, že se stala v raném středověku jednou z nejpěstovanějších odrůd ve střední Evropě. U nás byla rozšířena pod jmény Běl velká nebo Vídeňka. Pražský učitel Jan Had o ní píše ve svém spise "Vinice v jakém položení býti má ...", který byl vydán na Starém Městě pražském pražského roku 1558, toto: Vídeňka jest víno bílé, dobré, toť hutně sudy nalévá, když jest ho mnoho, nech ať jiného jest to dvé, tehdy tohoto tak mnoho bude, když do sudův se leje. A má Vídeňka tento způsob do sebe, že když hrozen v ruku vezme, ihned se sám od sebe ulomí, netřeba jest nože."
Nejstarší dochovaný posudek jakosti vína "frenč" a "hunč" pochází od sv. Hildegardy (1179), představené kláštera benediktinek v Eibingen v Porýní. Sv. Hildegarda se zajímala o přírodu a o léčivé vlastnosti rostlin. O tehdejších vínech napsala: "Francké víno je silné a způsobuje ihned vzedmutí krve. Kdo je chce pít, měl by je ředit vodou. Hunské víno netřeba míchat s vodou, neboť je již od přírody vodnaté!"
Všude v Evropě se musel odevzdávat vrchnosti desátek z úrody vinic. Ve vinicích byla smíšená skladba různých odrůd. Vinaři rádi vysazovali velmi plodnou odrůdu Heunisch a odevzdávali její hrozny jako desátkovou povinnost. Vrchnost si často vymiňovala, že se jen polovina desátku smí splnit hrozny odrůdy Heunisch.
Skupina východní (Proles orientalis) je odvozena od zvláštního ekotypu révy lesní hladkolisté (aberrans), která se vyskytovala v okolí kaspického moře. Patří sem odrůdy s většími hrozny a bobulemi, které mají lákavě vybarvenou slupku, chruplavou, sladkou a případně aromatickou dužninu. Takových odrůd vznikalo nejvíce tam, kde jsou velmi příznivé podmínky pro růst a vývoj velkých hroznů, tedy kolem Kaspického moře a v dnešním Íránu a Iráku. Nejenže k tomu dávala příroda vhodné podmínky, ale člověk tomu napomáhal rovněž svým náboženským zaměřením.
Orientální rodina odrůd se dělí na dvě podskupiny. Starší podskupina kaspická (Subproles caspica, Negr.) zahrnuje odrůdy vzniklé v této oblasti před příchodem islámu. Jsou to odrůdy s velkým hroznem, ale menšími bobulemi, vhodné rovněž pro výrobu vína. Zachovaly se ještě v Ázerbajdžánu, Dagestánu, Turkménií a jsou to například odrůdy Bajan širej, Chindogny, Buaki, Terbaš, Muškát bílý i růžový, sloužící pro výrobu bílých vín. Mají jen menší nebo středně velké bobule s řídkou dužninou.
Po příchodu islámu, který zakazoval pití vína, musely být tyto odrůdy z vinic odstraněny a nové vinice se směly osazovat pouze odrůdami vzniklými pod vlivem islámu. Islám šířil svou víru ohněm a mečem mezi lidmi a sekerou ve vinicích, kde musely být všechny keře révy vhodné svými plody k získávání vína vysekány. Nové odrůdy byly stolní, s velkými hrozny, velkými bobulemi a pevnou dužninou, které pro výrobu vína nejsou vhodné. Jejich vlastnosti nejlépe odpovídaly svou atraktivností ideálnímu stolnímu hroznu.
Shrnujeme je do mladší podskupiny Subproles antasiatica, Negr. Vznikaly ve zvláštních podmínkách intenzivního zemědělství v oázách častým výsevem semen ze samoopylených květenství. Tak se v jejich genomu vštěpily převážně recesivní vlastnosti, zesilované přísným, jednosměrným výběrem cíleným na vlastnosti stolního hroznu k přímé konzumaci plodů. Patří sem odrůdy Nimrang, Taifi, Chusajne, Sultanina apod. Jsou charakteristické velkým hroznem, velkou a oválnou bobulí, silnou slupkou, masitou dužninou, řídkým tvarem hroznů a často i bobulemi bez peciček. Mají velmi bujný růst, nízkou plodnost, dlouhé vegetační období, vysokou náročnost na teplo a nízkou mrazuodolnost.
Odrůdy révy vinné vznikaly v přírodě samovolným křížením nebo mutacemi. Následně vybíral člověk podle svých hospodářských potřeb odrůdy vhodné pro přímý konzum hroznů, pro sušení na hrozinky nebo pro výrobu vína. Později zušlechťoval révu vinnou cílevědomým křížením odrůd, které vede nejen ke zvýšení jakosti plodů, ale také ke zvyšování odolnosti proti nepříznivým činitelům.
Zdroj: Nová encyklopedie českého a moravského vína, 1.díl, Vilém Kraus, Zuzana Foffová, Bohumil Vurm, Dáša Krausová; Praga Mystica 2005
článek
(Santi, 22. 5. 2009 14:00)